O historii Linuxu vážně i nevážně
Linux, pro někoho název operačního systému, pro jiného slovo nejasného původu, pro dalšího modla. Jaký dnes ale doopravdy je? Odpověď se nám možná podaří nalézt, ponoříme-li se trochu hlouběji do jeho historie. Pokud se těšíte, že se dozvíte učebnicově přesné datum odstartování celého projektu, pravděpodobně vás zklamu. Jak se ukázalo, neví ho totiž ani sám otec Linuxu, Linus Benedict Torvalds.
Důvod je prostý, jako většina chytrých a nadaných mladých studentů byl i Linus lajdák a nevedl si během studií žádný deník. Za jediný relevantní zdroj je tedy možné považovat Linusovu korespondenci z e-mailové konference kolem operačního systému Minix, který představuje jeden z mála otevřených uniových klonů běžících na procesorech Intel 8086. Zde se totiž Linus o svém projektu poprvé zmiňuje:
From: torvalds@klaava.Helsinki.FI
Newsgroups: comp.os.minix
Subject: What would you like to see most in minix?
Date: 25 Aug 91 20:57:08 GMT
Hello everybody out there using minix -
I’m doing a (free) operating system (just
a hobby, won’t be big and
professional like gnu) for 386(486) AT clones.
This has been brewing since april, and is starting to get ready […]
Linux v plenkách
Kdo by si byl jednou pomyslel, že se studentská hříčka v podobě ovladače pro virtuální paměť pevného disku obohaceného o souborový systém podporující ukládání souborů stane základem úspěšného operačního systému? Přesto počátky nebyly jiné. Vše začalo v letních měsících roku 1991, kdy Linusovy představy začaly nabývat jasné podoby. Vůbec první verze soudržného operačního systému, jež se objevila na monitorech, byla 0.01 a Linus ji dokončil uprostřed jednoho horkého zářijového dne. Protože však ještě zdaleka nešlo o hotový produkt a jemu pomalu docházely síly, rozhodl se svůj projekt zavěsit na Internet s tím, že se ho třeba někdo ujme.
Co čert (nebo BSD démon) nechtěl, zájem byl nakonec obrovský, v tomto ohledu je Interent dodnes trochu nevypočitatelný. Přestože šlo zatím o systém prakticky nepoužitelný (byl nepřenositelný a neznal ani disketovou mechaniku), byl od prvního do posledního řádku napsán Linusem, takže nešlo o žádný unixový klon, a to tak trochu změnilo dějiny.
Následující verze (0.02 a 0.03) už byly psány za spolupráce desítek nadšených programátorů a koncem října téhož roku se pak konečně objevila provozuschopná verze operačního systému.
Proč má Linux název jaký má?
Vypadá to tajemně, ale je to jednoduché. Existuje určitý standard pojmenovávat všechny verze Unix systémů tak, aby obsahovaly buď písmeno X, nebo V, přestože Linux skutečným Unixem není, rozhodl se Torvalds svůj systém pojmenovat stejně: (Linus – s) + X = Linux.
Linux ve spárech GNU
Za masovým rozšířením Linuxu stojí také to, že si ho vybral Richard Stallman jako platformu pro svůj v té době již řádně zaběhlý projekt GNU a řada programů z GNU se tak stala nedílnou součástí Linuxu. Pro zvědavce dodejme, že jsou to například příkazový interpret bash (takový lepší dosovský command.com), kompilátor gcc či proudový editor sed. Smyslem iniciativy GNU (rekurzivně: „GNU is Not Unix“), kterou Stallman spustil roku 1983 vydáním legendárního manifestu, bylo nějakým způsobem se dobrat volně dostupné náhrady za komerční unixové systémy. Někdy se proto také můžeme setkat s poněkud krkolomným označením Linuxu: GNU/Linux.
Jak šel čas
Mezi další významnější verze patřil Linux s jádrem 0.11, Linus u něj totiž zapracoval začlenění modulu pro virtuální paměť. Protože se však vedle toho musel ještě připravovat na zkoušky, nestihl to doladit a ve finále tak zavinil dočasnou nefunkčnost systému. Celý problém stál na tom, že samotné jádro systému ke svému chodu vyžadovalo 2 MB operační paměti a programy z GNU spotřebovaly další 4 MB, což se při standardu 4 MB paměti RAM nedalo dost dobře bez odkládání dat na disk obejít. Svoji chybu ovšem zvládl napravit do konce téhož roku a tak byla opravená verze (0.11+VM) uvolněna alespoň v prosinci. V této verzi se ještě stále nejednalo o Linux, jak ho známe dnes, ale i tak toho uměl již poměrně hodně (zaváděl programy do paměti na vyžádání, sdílel paměť mezi procesy, ovládal hardware).
Následující léta bezstarostně plynula a mezi přátelskými setkáními, na kterých se především hodně pilo, linuxoví vývojáři pilně pracovali a v roce 1994 se objevila první stabilní verze 1.0. Ta konečně obsahovala také plnou podporu TCP/IP sítí a podporu SCSI rozhraní. Zajímavým datem je také rok 1996, protože tehdy došlo k uvolnění první verze (2.0), která najednou přestává být závislá na jedné platformě (do té doby mohl běžet pouze na intelovských procesorech), a také vzniká oficiální linuxovské logo.
V e-mailové vývojářské konferenci nejprve začaly padat nejrůznější, povětšinou dost šílené nápady, jak by mělo logo vypadat, až se tam jednou po dlouhé době objevil Linus a poznamenal, že by to mohl být prostě tučňák. Svůj návrh zdůvodnil následovně: „Před časem jsem navštívil zoologickou zahradu v australské Canbeře a přemýšlel jsem o své programátorské budoucnosti. U výběhu tučňáků mě jeden z těchto tvorů z neznámých důvodů kousl do prstu, od těch dob tahle zvířata prostě miluji.“ Takže bylo rozhodnuto a stačilo už jen vybrat vhodný vizuál, tím se stal nakonec tučňák TUX ilustrátora Larry Ewinga.
A proč se vlastně linuxáckému tučňákovi říká Tux? Jde ve skutečnosti o snadno zapamatovatelnou zkratku pro: (T)orvolds (U)NI(X) – Torvaldsův UNIX, což je takový trochu zlomyslný žert od Linusových kolegů. Tux dnes není jen maskotem Linuxu, ale do určité míry i celé open source komunity, je totiž mnohem známější než oficiální maskot GNU – stydlivý pakůň s přiblblým úsměvem.
V roce 2001 se objevila první verze (2.4), která byla plně optimalizovaná pro výkonné komerční servery. Uvědomíme-li si, že jako první nekomerční řešení nabídla podporu 64GB operační paměti a značně pokročilý multiprocessing, snadno pochopíme, proč se Linux stal tak oblíbeným řešením.
Zatím poslední verze linuxového jádra nese označení 2.6.32, revoluci již dávno nepřináší, zato je základem velmi profesionálního operačního systému s všestranným využitím.
Linux a právo
Celý systém je šířen v rámci licenční politiky GNU GPL (General Public Licence). To v praxi znamená, že původním autorům kódů i jeho uživatelům je dovolena jakákoliv změna v programu za předpokladu, že nezpůsobí jeho uzavření (Vendor lock-in) a z toho vyplývající komercializaci (nechat si platit za distribuci, nebo podporu k otevřenému softwaru ovšem lze). Celý program musí být také k dispozici ve formě zdrojových kódů (binární soubory nestačí). První verze linuxového jádra pod touto licencí byla vydána roku 1992.
Otázka je, k čemu byla taková úprava u volně šířeného operačního systému dobrá. To, že si každý může za dodržení licenčních podmínek udělat vlastní verzi Linuxu, zkomplikovalo situaci zejména začínajícím uživatelům. Přineslo to totiž tsunami distribucí, ve kterých se laik nemůže při nejlepší vůli zorientovat.
Poznámka: tento text je revidovanou verzí materiálu, který jsem pred třemi lety publikoval v časopise Svět Počítačů (č. 2/2007).
